KANCELÁŘE SVĚTA

2013-05-02

Byl snad někdy zájem o kanceláře větší? V televizních seriálech jako je Kancl a Mad Men se dramatická zápletka rozvíjí mezi kopírkami Xerox a kancelářskými skříněmi. Ale jak se liší kultura a hierarchie kanceláří v různých zemích? Společnost Kinnarps se blíže podívala na měnící se svět – a vysvětluje různé koncepce.

Na první pohled to vypadá, že většina kanceláří je tvořena stejnou změtí kabelů, klapání tiskáren, zářivek a šálků s vychladlou kávou.
Ale fyzické prostředí je jedna věc. Jak vypadá skutečná kultura v kanceláři a jak vypadá z pohledu více či méně zjevné hierarchie?
V televizním seriálu Mad Men sledujeme reklamní agenturu na Madison Avenue v New Yorku ze 60. let minulého století, kde muži pijí k obědu Martini a ženy jsou ponížené sekretářky.
Jestliže zde bylo jádro americké kreativity před padesáti lety, dnes se přestěhovalo na Západní pobřeží a do Silicon Valley v Kalifornii.
Lennart Frantzell zde pracuje 25 let jako IT architekt pro společnost IBM.
„Pracujeme se začínajícími firmami a vidím, jak jsou hierarchie čím dál víc uvolněnější. Když jste v něčem dobří, lidé vám budou naslouchat. Pak není žádný rozdíl v tom, jestli jste nejmladší, nejstarší nebo kdo jste,“ říká.
Domnívá se, že vertikálně uspořádané pracovní prostředí se proměnilo v meritokracii – znalosti mají větší váhu než tituly.
Fyzické prostředí kanceláří se rovněž změnilo, v nemalé míře díky tomu, že to umožnily technologie.
„Sdílíte stoly s jinými pracovníky, některé dny pracujete z domova, nebo se setkáváte a pracujete v místních kavárnách, které mají bezdrátové připojení. Jakmile dokážete zvládnout svou práci a jste k sehnání, můžete pracovat téměř kdekoli a kdykoli,“ říká Lennart Frantzell.
Nicméně v Japonsku v kancelářích stále přetrvávají jasné hierarchie.
Platí zde pravidla, která jasně stanovují, co je správné a co je špatné.

Jesper Edman, výzkumný pracovník Japonského institutu Stockholmské ekonomické školy, sídlícího na Univerzitě Hitotsubashi, žije v Japonsku 22 let.
Absolvoval třítýdenní kurz etikety. Mimo jiné se naučil, že vedoucí chodí vždy jako první ze schodů a jako poslední do schodů.
„Také jsme se učili, jak se správně uklánět. Když potkáte vedoucího, vaše záda se musí sklonit o 15 stupňů. Když potkáte zákazníka, úhel musí být 30 stupňů, a když jste udělali chybu a chcete se omluvit, musíte se sklonit v pase horní částí těla do úhlu 90 stupňů,“ říká.
Oblečení je také důležitou součástí pravidel v japonské kanceláři. V daný den v květnu se všichni, bez ohledu na počasí, převléknou z košil s dlouhým rukávem do košil s krátkým rukávem. V září je čas převléknout se zpátky.
Jesper Edman také vypráví o kultuře jednání, která se liší od západního způsobu.
Nic se nerozhodne během jednání, ale vždy před nebo po něm. Není tedy neobvyklé, že si vrcholný manažer během jednání zdřímne. Mladší zaměstnanci ho informují později, nebo když je potřeba učinit rozhodnutí.
V tradiční japonské kanceláři nejsou žádné dělicí příčky a dokonce ani paravány.
„Manažeři sedí nejblíže k oknům, za nimi následují manažeři druhé linie a tak dále, jako ve vojenské hierarchii, v sestupném pořadí, až k sekretářce,“ říká Jesper Edman.
Na očividné hierarchie v Japonsku narazil také fotograf Lars Tunbjörk, když pracoval na své knize Kancelář.
„Když mi dal vedoucí zelenou, že můžu fotografovat, mohl jsem vyrušovat zaměstnance jak jsem chtěl. Neexistovaly žádné limity, nic co bych nemohl,“ říká.
Po léta dokumentoval Lars Tunbjörk každodenní život v kancelářích v Tokiu, New Yorku a Stockholmu.
„V New Yorku mě zarazilo, jak stylové, navržené a oslnivé byly recepce, ale za nimi všichni seděli v malých, nudných boxech. A v tomto případě se přesto jednalo o jednu z největších reklamních agentur v New Yorku. Ve srovnání s Japonskem tam panoval neuvěřitelný nepořádek. Tolik haraburdí jsem v životě neviděl. Všichni se soustředili na práci, na to základní, a estetika nic neznamenala,“ říká.
V jiných zemích má estetika naprosto jinou důležitost. Například v Dánsku, zemi, která je dobře známá svým skutečně liberálním přístupem k uspořádanosti, ale když dojde na záležitosti designu a architektury, jedná se pro mnoho společností o vrcholnou prioritu. Charakterizuje jí dlouhá řemeslná tradice v Dánsku a početná řada designérských celebrit.
Cesta lodí mezi Dánskem a Švédskem trvá jen 20 minut, ale rozdíly mezi sousedními zeměmi jsou očividné. Organizace ve Švédsku jsou volnější.
A většina švédských společností obhajuje otevřené kanceláře. Vedoucí oddělení sedí společně se svými zaměstnanci u identických stolů a pracovních modulů, což zdaleka není případ zemí s přísnější hierarchií, jako je Holandsko a Německo.

„Okamžité ekonomické výhody otevřených kanceláří jsou obrovské. Snížení nákladů na prostory, nižší spotřeba el. energie, nižší náklady na úklid. Existují studie, podle kterých spolu zaměstnanci více komunikují, ale neprobírají spolu jen nákupy? Jak to ovlivňuje produktivitu je obtížné změřit,“ říká Aram Seddigh, jehož práce se zabývá tím, jak různé kanceláře ovlivňují zdraví a produktivitu práce.
Americká studie ukázala, že lidé pracující v otevřených kancelářích jsou vyrušeni každých deset minut, jinými slovy více než čtyřicetkrát denně. Výzkum také ukázal, že nejchytřejší část mozku, čelní lalok, se používá k blokování rušení, místo aby sloužil k řešení pracovních záležitostí.
Stres a neustálé vyrušování od práce nejsou jen protivné, ale mohou v nejhorším případě vést až k fyzické nemoci.
Tato záležitost vyvolala ve Francii vzrušenou celonárodní diskusi až na úroveň vlády. Panuje přesvědčení, že k těmto problémům přispěla v roce 2000 změna z pracovního týdne trvajícího 40 hodin na 35 hodin – což paradoxně zvýšilo stres, protože se zaměstnanci snaží stihnout více práce za kratší dobu. Nicméně situace se začíná ve Francii měnit, protože si stále více společností uvědomuje, že aby zůstaly konkurenceschopné, musí investovat do lepšího a zdravějšího pracovního prostředí.

Markus Wilhelmson